Kyklos

Kyklos (z řečtiny) znamená kruh, kolo. Tvorba Tomáše Polcara je s kruhem spjata obsahem i formou. Jako tvarem, jevem či řetězcem souvislostí se jím zabývá opakovaně, vždy s inovujícími a dále rozvíjejícími myšlenkovými posuny. Projekt Kyklos představuje v návaznosti a zároveň v kruhu tři po sobě jdoucí cykly.

Tomáš Polcar objevuje možnosti cyklu se začátkem slavětínské etapy, blízko přírodě s opakováním ročních období, uprostřed cyklického času. Opustil město, opustil mediální kampaně, opustil nová média. S plynutím času se stahuje ve svém myšlenkovém záběru postupně z vnějšího světa směrem dovnitř, k podstatě. U tématu dlouhodobě přebývá. Není chrlič, jeho věci vznikají spíš pomalu a bez výjimky vycházejí zpod jeho rukou, není typ konceptualisty zadavatele. Nástup na cestu propojených okruhů předjímá skupina černobílých obrazů Uzle (2007) a samotný výstavní projekt Kyklos představují tři cykly: Hnití plodí žití (2008) se vztahuje ke krajině a jejímu plynutí ve věčném koloběhu proměn. Atomos (2010) řeší kruh jako dokonalý platónský tvar, a tedy jako základní útvar, z něhož se odvozují okolní entity a vztahy. Sóma (2012–2013) vychází z tvaru buňky včelího plástu a zaměřují se na dokonalost jejího tvaru, jím tvořenou síť, vztahy části a celku, vznikem a rozpadáním, plností a prázdnotou.

Tomáš Polcar vychází ze své zkušenosti světa a světonázoru. Řečí obrazů a soch v na sebe navazujících cyklech tlumočí své hledačské úsilí z pomezí filosofie, spirituality a přírodních věd. Vzrušuje jej představa propojování materiálních a duchovních principů, postulátu co je dole, je i nahoře, je zaujatý vztahem mikrokosmu a makrokosmu. Odolává pokušení stát se „expertem“ v navštěvovaných oborech a nesnaží se o jakousi vizuální metavědu. Ve svých asociacích zůstává důsledně malířský a sochařský. Jeho materiální, zemitý idealismus prostě a po svém rozvíjí staré a nové pravdy.

© Lucie Šiklová