Atomos

2010

V kráse, jež je přede mnou, kráčím,
V kráse, jež je za mnou, kráčím,
V kráse, jež je nade mnou, kráčím,
V kráse, jež je všude kolem mne, kráčím,
To vše je dokončeno v kráse,
To vše je dokončeno v kráse,
To vše je dokončeno v kráse,
To vše je dokončeno v kráse.

— Indiáni kmene Navaho

Tomáš seděl u kamen a plival na jejich rozžhavené pláty. Pozoroval bubliny, které z nich na plotně s jemným zasyčením vyrůstaly a zase zanikaly…

V cyklu Atomos vychází Tomáš Polcar opět z hmoty a jejích projevů. Dobírá se její podstaty, když ji předkládá rozloženou na démokritovské dále nedělitelné částice – atomos, skrze něž a jejich vazebné obměny se hmota proměňuje a osciluje mezi bytím a nebytím. Opět přistupuje k chemickým a fyzikálním jevům obdobně jako alchymista z předchozího Hnití, pro něhož jsou tyto procesy materiálním vyjádřením ideové podstaty.

Atomy neustále víří, spojují se a rozpojují. Z koulí atomů vodíku a kyslíku se skládá molekula životadárné vody. Lidské vajíčko je koule. Na začátku je koule – ideální tvar. A průmětem koule je kruh. Tomáš Polcar ve svých asociacích nakonec řeší kruh jako platónsky dokonalý, univerzální tvar, nezávislý vůči lineárně pojímanému času, vůči prostoru i vůči člověku. Kruh je prostředníkem meditace, soustředění. Popisuje cestu do podstaty, která souvisí, či splývá s božským principem, možná i Bohem, ač tu nenese jeho jméno.

V Hnití pro sebe kruh již objevil, ale neřešil. Teď tento útvar dostává význam elementární formy. Ke kruhu, do středu, k jádru. Proto volí pro své kompozice olejovou čerň, která se mu zdá být pro svoji hloubku nejvhodnější a aby dostál co nejméně osobní formě, kterou spojuje s elementárností, hrubou jutu.

Kruh základny indiánského týpí, kruh ohniště. Ideogram indiánů Navaho, složený ze soustředných kružnic, sjednocení nebe a země. Kruh půdorysu křesťanské rotundy. Ani na okamžik mu nejde o pouhý estetický kánon. Sloupořadí, tvořící protipól plošným ideogramům na jutě, zhmotňuje v litém betonu na předchozí obrazy navazující myšlenku vývoje, počátek zrození jako vystoupení z dokonalosti nebytí, z kruhu. Tomáš Polcar z kruhu vystupuje jako sochař rotačním tělesem a tento exodus v něm vyvolává prastarou otázku: Kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme? Sloupy a jimi nesená soustava válců ztvárňují stabilitu i labilitu zároveň a poukazují na vratkost hmotné existence. Nabízí se tu pohled dovnitř jako do tubusu dalekohledu. Nahlédnuté pozitivní reliéfy zobrazují rýhování kulatého lidského vajíčka, vývoj plodu. Negativní otisky patří chemii. Duté prostory jako forma k naplnění odpovídají ideji a hmota je výplní této původní formy.

Tomáš Polcar vyvolává otázky, nechává odvíjet myšlenky. Nedává konečné odpovědi a přeci vypovídá o smyslu.


© Lucie Šiklová