Hnití plodí žití

„Žádné semeno není užitečné, zůstane-li celé, pokud neshnije a nezčerná; neboť rozklad vždy předchází plození.“
— Fra Marc Antonio Frasselano

Hnití, ze kterého vzchází nové žití, vyjadřuje jeden ze základních alchymických postulátů proměny. Ne náhodou Tomáš Polcar na cyklu s alchymistickým názvem začal pracovat v ateliéru v bývalé kovárně lešetínského kováře ve Slavětíně, kam se s rodinou odstěhoval z Prahy. Tomáš Polcar zde nazírá přírodní jevy obdobně jako alchymista, pro kterého jsou materiálním vyjádřením ideové podstaty světa. Propojuje materielní s duchovním a v duchu trismegistovského co je dole, je nahoře vztah mikrokosmu a makrokosmu.

Udělal jsem jeden cyklus, který byl hodně o prostoru, který tady člověk žije a vnímá, o takovém proproudění. Tady je hodně horizontálního prostoru, hodně éteru, Středohoří je jakoby v pásu, pod ním řeka, nad ním obloha, a všechno se tu odehrává od západu na východ, člověk může pozorovat dvě hodiny západ slunce a neustále je to jiné. Ve dvou hodinách při západu slunce se tu za vsí odehrává wagnerovská opera, konec západu dne… je to prostě famózní. Anebo když jdou bouřky, tak se ve Středohoří před očima odehrává ohromná čínská krajinomalba, přechody takových bezbarvých, jemných šedomodrých prostorů, celé je to o horizontále a o proudění všeho.

Svá pozorování atmosférických jevů zpoza humen, pozorování proměny hmoty a její rozklad a zánik jako cestu k novému životu, krajinu a její plynutí ve věčném koloběhu pro sebe nově čistě malířsky zachycuje na abstraktních krajinomalbách. Základem cyklu jsou monumentální plátna čtvercového formátu. Na ploše téměř čtyř čtverečních metrů každé z monochromatických maleb, laděných především do černošedé či sépiové, jen výjimečně s náznaky indigově modré, se sugestivně odehrává bouře. Tomáš Polcar s na nich drží západovýchodní orientace a je z nich patrné i jeho horizontální cítění výchozí krajinné situace. Jak živel přichází, postupně se dění na plátně zahušťuje, potemňuje, v mraku to víří až k prvním kapkám. Bouře vrcholí. Pak se hustota pomalu ředí, obrazy prosvětlují, přichází uvolnění, vše je pročištěné, světlé k novým okamžikům.

Obrazy samy jakoby plynou, podřízeny věčnému přírodnímu koloběhu. Je z nich téměř cítit voda a zemní humusodárné hnití, a také prožitek prostoru.

Prostor, vzduch, krajina, to jsou veličiny, za kterými Tomáš Polcar odešel z města, a skutečně je našel. V prostředí osvobozeném od manipulativního tepu metropole začíná jinak prožívat čas, skrze přírodu nachází možnost vnímat vedle jeho linearity i jeho cykličnost, a v této souvislosti se mu časem na ryze malebných, vyzvětšované rozmyté čínské tušovce se blížících kompozicích začíná objevovat nový útvar, kruh. Zatím jej neřeší a užívá si jednu ze svých nejsmyslovějších a nejmalířštějších výrazových poloh.

© Lucie Šiklová