TVAR JE PRÁZDNOTA, PRÁZDNOTA JE TVAR
Galerie moderního umění a bývalý augustiniánský klášter, Roudnice nad Labem
20. 2. 2020 – 23. 8. 2020
Jako základní tvar pro zobrazení cykličnosti nám slouží kruh – primární geometrický útvar, jehož začátek a konec je současně jedním a tím samým bodem. Je jasným ohraničením v ploše, tedy tvarem, jehož vnitřní plocha může být zároveň plná i prázdná. Stejně můžeme vnímat také prostor roudnické galerie, který hraje v sochařské místně specifické výstavě Tomáše Polcara zcela zásadní roli. Unikátní zaklenutý tvar bývalé jízdárny lobkowiczkého zámku byl již od počátku své rekonstrukce v padesátých letech 20. století chápán jako kompaktní a nadčasová schrána pro prezentaci moderní a současné výtvarné produkce. Měkké zaoblení klenby, čisté, bíle omítnuté stěny, symetrické boční osvětlení a půlkruhová čelní zeď, to vše vytváří dojem monumentality s lidským měřítkem. Do tohoto čistého prostoru zasadil Tomáš Polcar monumentální a zároveň křehce subtilní site specific instalaci z děl, vytvořených přímo pro tuto výstavu. Tato instalace svou myšlenkovou koncepcí volně navazuje na starší cykly TÝDEN, ATOMOS (oba 2010) a KYKLOS (2013). Zvláště soubor šesti obrazů z cyklu Týden, v němž autor zobrazil skrze postupně mizící černý kruh vlastní vnímání krajiny a sebe v ní, můžeme díky mantricky znějícímu podtitulu „Tvar je prázdnota, prázdnota není nic jiného nežli tvar, tvar nic jiného nežli prázdnota“ považovat za předobraz instalace umístěné v prostorách galerie. Kruh jako symbol stále se opakujícího běhu dění v cyklu se pak objevil v další práci KYKLOS, jež je jakousi metaforou pohybu v čase a prostoru. Trojice ústředních tvarů – prázdných kruhů – umístěná na čelní stěně je doplněna dvojicí horizontálních linií na bočních zdech, sestávajících z reliéfů polokoulí a kruhových výsečí různých velikostí. Základním prvkem této linie je koule – dokonalý tvar kruhu v prostoru. Tuto kouli pak autor postupně dělí na polokouli a různě velké kulové úseče, což ve výsledku evokuje princip postupného mizení a znovuzrození. Pomocí přesného hierarchického uspořádání řady tak vzniká optická iluze, v níž stěny galerie kouli pomalu pohlcují.
Roudnická prezentace Polcarovy tvorby se však neomezuje jen na instalaci v galerijním interiéru, ale expanduje také do veřejného prostoru. Další sochařské dílo s názvem KYKLOS bylo předsunuto před budovu bývalé zámecké jízdárny. Toto trojrozměrné dílo, jehož prostřednictvím Tomáš Polcar dále rozvíjí myšlenku mizející formy – kruhu jako metafory vymezující prostor a zároveň čas, bylo vytvořeno přímo na míru zamýšlenému prostoru před galerií.
Za pomyslný vrchol celého Polcarova výstavního projektu můžeme po právu považovat sochařskou instalaci v prostorách bývalého augustiniánského kláštera při kostele Narození Panny Marie v Roudnici nad Labem. Možnost zasahovat svými plastikami do zcela jedinečného prostoru gotického tvarosloví využil autor beze zbytku, stejně jako tomu učinil již během svých dřívějších intervencí do jiných sakrálních prostorů. Na tomto místě můžeme zmínit výstavy v jezuitském kostele sv. Ignáce v Chomutově, v Kapli Pohřebního bratrstva židovské obce v Lounech, Libeňské synagoze v Praze, Synagoze v Hranicích na Moravě, či ve Sboru kněze Ambrože v Hradci Králové. Křížové chodbě někdejšího augustiniánského kláštera dominuje rytmická linie plných a prázdných kruhů, položená na dlážděnou podlahu: „Ambit kláštera je prostor za prostorem, čas za časem… Plynutí času, pohyb od plnosti k prázdnu dotváří instalace betonových dvoumetrových objektů, kruhů, které jdou ve dvou, na sobě navazujících řadách. První je sérií šesti plných betonových kruhů rozdělených v půli – právě tato osa se postupně posouvá, rotuje a vytváří pohyb. Na plné kruhy navazuje série prázdných kruhů, jedná se o okraje, lemy původních plných kruhů…“ Kruhy jsou doplněny sochami ze staršího cyklu ATOMOS (2011), v němž Polcar odkazuje k vývoji lidského plodu a taktéž k základnímu stavebnímu prvku každé materie, k atomu, jenž je definován jedním, centrálně umístěným jádrem. Na okrouhlém štíhlém sloupu jsou labilně, mimo osu, usazeny válce s pozitivními a negativními reliéfy obrazců, vycházejících ze základního tvaru polokoule.
Poslední sochařské objekty se nachází v bývalé kapitulní síni, které dominuje starožitný dřevěný krucifix. Sem umístil autor instalaci z betonových reliktů hexagonální sítě z cyklu SÓMA (2012). Celým cyklem SÓMA, v němž Tomáš Polcar rozvíjí myšlenku těla jako celku složeného z částí, nás provází šestiúhelník jakožto ideální, z přírody vzešlý, tvar, jenž je základním prvkem uhlíkových vazeb. Uhlík je spolu s kyslíkem a vodíkem nejdůležitější stavební složkou lidského těla. Rezidua hexagonální vazby jsou tak takřka doslovně spojena s tělem Ukřižovaného. Až mysticky nám pak může připadat další souvislost – motiv zmrtvýchvstání, který můžeme pozorovat v příběhu plastik samotných, které byly rok po svém vzniku instalovány do bývalého lomu u Slavětína nad Ohří a ponechány vlivům přírody, a to nejen těm destruktivním, ale i kreativním. Kruh se tedy tímto propojením dokonale uzavírá v neměnném a nemilosrdném koloběhu řádu věcí. Právě v této instalaci pro klášterní kvadraturu a kapitulní síň plně rezonuje propojení času, prostoru a materie ve své nejryzejší duchovní podobě – v prázdné chodbě i kapitulní síni se tak prostřednictvím nově osazených sochařských objektů zpřítomňuje kontemplativní reflexe podstaty celé existence tak, jak je vnímána v odkazu a tradici veškerého vědění evropské filozofie.
Petra Mazáčová, 2020
Foto: Ester Polcarová
ArtRevue | Tomáš Polcar na výstavách v Roudnici: Jak nahoře, tak dole…