PEŠAT–POLCAR
Kampus Hybernská 4, Praha

8.–31. 10. 2021

Foto: Ester Polcarová

Dialegomai

Jak popsat a vysvětlit nepředvídatelné spojení David Pešat a Tomáš Polcar?

Nabízejí se označení konfrontace a dialog. V eponymním názvu jsme se těmto nadužívaným termínům vyhnuli, ale vynechat je nelze. Na první pohled tu jde o konfrontaci (z latinského frons, čelo), tedy setkání tváří v tvář a vzájemné porovnávání, ale také střetnutí, nevylučující konflikt. Dva autoři, dvě zcela odlišné estetiky, dva zcela rozdílné přístupy. U takřka výhradně monochromních abstraktních kompozic Tomáše Polcara konceptuální uvažování a několik rukopisných poloh. U Davida Pešata rukopisně usazená barevná expresivní malba obracející se ke svým modernistickým základům první poloviny 20. století. Zaděláno na třeskutý střet. Clash! Srážka se ale nekoná, a mezi navenek tak odlišnou dvojí malbou se z podstaty sebe rozvíjí rozhovor. Dialogu (z řeckého dialegomai, rozmlouvat, rozvažovat) zde rozumějme jako osobnímu tázání a odpovídání, tedy vnitřnímu rozhovoru vedenému prostředky tvorby, kdy oba účastníci hledají a po svém nalézají smysl, pravdu či cestu. A právě ona osobní cesta a hledání uskutečňované skrze tvorbu jsou momenty, ve kterých se navenek tak odlišná díla obou umělců protínají a navazují kontakt. V posledku nepolemizující, tříbící dialog dvou osobních rozprav odehrávajících se v prostorech osobnosti i obecností mezi intelektem, vědomými vrstvami psýché a hlubinou kolektivního nevědomí.

Dialog, i ten řízený, je v posledku ze života a oproti předem připravenému monologu se odvíjí ze situace. Je bezprostřední a tudíž nepředvídatelný. Skrze do hloubky reflektovaná životní setkání nacházejí David Pešat i Tomáš Polcar ty samé partnery pro dialog, jejich vnitřní, navenek rozdílně vedené rozhovory se vztahují k bázi člověčenství a tak se, je-li možno s nadsázkou, dotýkají lemu pláště všeobecného jsoucna.

David Pešat (1980) absolvoval Akademii výtvarných umění v roce 2007 v ateliéru malby Jiřího Sopka a představuje již malířskou generaci, která otázku malby jako aktuálního či naopak překonaného média neřeší. Maluje. V jeho tvorbě je silně přítomná reflexe modernistických malířských přístupů, které po svém vytěžuje do formulací osobních a hlubinně psychologických momentů. Rozvíjí fasetový kubistický pohled s důrazem na významové hledisko, jindy figury bez tváře, deformované a tendující k amorfnosti napovídají surrealistická východiska. Působivě pracuje s barvou. Jeho obrazy z jedné strany nastavují expresivní, barevně divokou či surovou tvář, z druhé strany nahlédnuta jejich tvář promyšleně využívá symbolický potenciál. Pešat uvažuje řečí mýtu, skrze malbu se podrobuje svého druhu psychoanalýze, dotýká se hlubinných osobních i kolektivních témat. Chvílemi se staví do role připomínající zápasícího titána, když v rámci disciplíny malby zachází s tímto médiem obrazně jako stvořitel, uvazující své myšlenky do hmoty. Na plátně se realizuje sochařsky materiálově nikoli ve smyslu vrstvení barevné hmoty, ale uchopení, hnětení a přetváření zobrazeného tématu. Amorfní základ formuje v charakteristické biomorfní, organické útvary, po zásluze vyvolávající aluzi útrob. Na hony vzdálený abstrakci, surový epik metamorfóz až na dřeň, řeší člověčenství, noří se k prazákladům, převypravuje ne pouze mýty, ale i instinkty.

Tomáš Polcar (1973) prošel na Akademii výtvarných umění sochařským ateliérem Huga Demartiniho, ateliérem monumentální tvorby Aleše Veselého a absolvoval v roce 1998 v ateliéru intermediální tvorby Milana Knížáka. Představuje generaci, která zažila sešněrovanou předlistopadovou éru, ale vystoupila již svobodně v 90. letech minulého století. Uvažuje široce konceptuálně a postupem času pro sebe ustálil několik charakteristických rukopisných poloh. V malbě se drží především ve škále bílých, šedých a černých odstínů a pohybuje se mezi čistě geometrickým a expresivním výrazem. Na strohých kompozicích na jutě, provedených sazovou černí, zachází s podkladem i barvou materiálově významově a vytváří mnohdy monumentální piktogramy. Z opačného konce inspirován krajinou maluje živelné senzitivní krajiny. Kombinuje tyto rozdílné přístupy a na takových obrazech vzniká cosi jako 3D efekt, průhled za hranice geometrie do dalšího rozměru. V sochařské tvorbě užívá ručně míchaný beton a opět uplatňuje tvarovou a materiálovou významovost. Nerealizuje sebestředné sondy do vlastního nitra, ačkoli se nakonec nevyhnutelně svého já, s důrazem spíš jungovským nežli freudovským, dotýká. Dlouhodobě rozvíjí několik tematických, otevřených cyklů, resp. řad, v jejichž počátcích stojí setkání s nějakým projevem (rezonance, cykličnost, atomární struktura). Odtud se odvíjí myšlenková cesta, již opětovně zviditelňuje a uzavírá do formy obrazu a sochy. Rytmus, opakování, síť. Chyba. Život. Růst. Rozpad. Kdysi jako chovatele včel jej inspiroval šestiúhelník buňky včelího plástu, nositel symbolických významů především jako dokonalý, harmonický útvar. Na cestě do hájemství harmonie je mu hexagon návěštím i kotvou.

Lucie Šiklová, 2021